tranzit.cz/

Emoce je silou působící mezi lidmi, koncepty a objekty. Týká se smyslů i poznání, může být dynamická i setrvávat. Vynořuje se v davu, vzniká, aniž by potřebovala konkrétní individuální vědomí. Když koluje světem, je těžké na ni ukázat prstem. MeToo, změna klimatu, fašismus, antifašismus, rasismus, uprchlíci, kulturní války. Cítíme se prázdní, úzkostní, naštvaní, vyčerpaní, zranění. Máme pocit, že naše osobní hranice nejsou respektovány. Zdá se, že žijeme v éře rozjitřených emocí, které jsou často označovány za toxické a které, zdá se, nikam nevedou. Emoce – ať pozitivní či negativní – jsou zakódovány do algoritmů sociálních médií, na kterých trávíme tolik času a které žijí z našich emočních reakcí, jak nám denně připomínají emotikony. Hranice mezi soukromým a veřejným se posouvají příliš rychle na to, abychom je mohli sledovat. Reagujeme emocionálně na to, co se děje kolem nás, ale někdy se zdá, že právě způsob, jakým reagujeme, nám brání dotyčné problémy řešit. Přesouváme se od politického k osobnímu. Ale jde je od sebe vůbec oddělit? Na jakých emocích by mohla spočívat politicky smysluplná solidarita? Vyčerpaly se politické vášně spojené se sociálními konflikty a revolucemi dvacátého století? Můžeme znova pocítit naději? Můžeme si navzájem odpustit? A komu bychom odpouštět neměli? Jaké emoce nás propojují a jaké nás rozdělují? Festival zve umělkyně a umělce, aby se zamysleli nad běžnými způsoby uvažování o emocích a nad tím, jaká gesta mohou vytvořit podmínky pro sdílenou empatii. Emotivní díla mohou být náročná, protože emoce bývají zapeklité, protichůdné, komplikované. Dokážeme být nablízku zranitelnosti, intimitě a touze?