tranzit.cz/

Souběžně s rozvojem uměleckých škol a muzeí ve Vietnamu od počátku do poloviny 20. století fungovala periodika jako kritická základna pro formulování myšlenek o umění. V popředí zájmu těchto periodik stály především literatura a literární jazyk, které byly mezi uměleckými obory nejlépe etablované. Periodika představovala společnou základnu, na níž spisovatelé a umělci mohli budovat, diskutovat a definovat vlastní pozice ve vztahu k modernímu a současnému umění a literatuře. Přednáška Chương-Đài VÕ je věnována časopisům Nhân Văn (Humanismus), Giai Phẩm (Díla) and Sáng Tạo (Záře), třem periodikům, která vycházela v 50. a 60. letech v Hanoji a Saigonu.

Časopisy Nhân Văn (Humanismus) a Giai Phẩm (Díla) se sídlem v Hanoji vyšly každý v roce 1956 jen v pěti číslech, než je zakázala nově ustavená vláda Vietnamské socialistické republiky (v Severním Vietnamu). Skupina spisovatelů, umělců a intelektuálů na Severu tato periodika využívala k publikování prózy a poezie coby kódovaných jazyků disentu, přičemž navenek uznávala kontrolu státu nad uměním. Časopis Sáng Tạo (Záře) se sídlem v Saigonu vycházel mezi lety 1956-1961. Přispěvatelé v něm Saigon prohlásili za centrum moderního vietnamského umění. Umělci Vietnamské republiky (v Jižním Vietnamu) nejenže zavrhli socialistický realismus, ale zároveň se distancovali i od abstraktního expresionismu a tím i amerického vlivu. Namísto toho se hlásili k internacionalismu, osvobozujícímu od přímého politickéh o mandátu. Po Ženevské konferenci, následované oficiálním rozdělením Vietnamu na Severní a Jižní, jsou tato tři periodika dokladem toho, jak mezi sebou spisovatelé a umělci debatovali o významu a směřování umění i humanitních věd, o vztahu mezi estetikou a politikou a o roli, jakou mají při budování národa hrát umělci a spisovatelé.