english/
tranzit.org/

tranzit.cz/

Lev Rubinštejn: A tak jsem tady!

autorské čtení a diskuse

A tak jsem tady – jsou první verše z kartotéky Jsem tady (1994) konceptuálního básníka, esejisty a také amatérského zpěváka předválečných sovětských písní Lva Rubinštejna (1947).


Verše? Z kartotéky? Z toho dlouhého šuplíku s obdélníkovými kartičkami z tuhého papíru, co se vejdou do dlaně?
Z té obrovské skříně, co dneska stojí odstavená někde v koutě knihovny?

V podstatě ano. Když Lev Rubinštejn vystudoval v Moskvě filologii, zaměstnal se v knihovně jako bibliograf – ty praktické katalogizační lístky měl neustále po ruce, a tak si na ně dělal poznámky ke svým budoucím básním.

To je samozřejmě jen formální vysvětlení toho, jak vznikl Rubinštejnův originální básnický žánr, který představuje objekt i proces zároveň. Dávno před tím, než se objevila jeho první kartotéka, což bylo v roce 1974, Rubinštejn nadšeně experimentoval s poezií, a ta se mu vehementně drala pryč z ploché stránky do trojrozměrného prostoru. Své úsečné verše na začátku 70. let zaznamenával na všechno možné – krabičky od sirek, etikety od vína, vkládal je do samostatných dopisních obálek, psal je na zdi a fotil se před nimi. První kartotéku prý udělal také proto, že jakožto neoficiální autor nemohl publikovat, nanejvýš v samizdatu.

I to je znovu vnější motivace. A co ta vnitřní?

„Měl jsem strašnou chuť překonat placatost stránky, rozbít sloupec, v němž se obyčejně píší verše. Zničit jejich plochost a přidat jim objem – nikoli metaforicky, ale doslova, fyzicky,“ přiznává autor. Mělo to být jednorázové gesto, nicméně Rubinštejn už přes třicet let své básnické texty píše výhradně v tomto žánru.

Svou kartotéku zpočátku vnímal jako ryze vizuální objekt, který bude jednou ležet v podobě dřevěného šuplíku kdesi ve výstavní síni. Ukázalo se však, že ten paklík kartiček je především básnickým objektem, který vyžaduje akci a podtrhuje objem textu.
Když si je člověk čte a jednu po druhé převrací, jako by se pohyboval dovnitř textu.

Každá kartička představuje ucelenou výpověď – zlomky rozhovorů zaslechnutých na ulici, hlasy z kuchyně v přeplněném komunálním bytě, rádoby vědecká prohlášení, notoricky známé verše, ideologická hesla atp. Všechny ty hlasy na sebe narážejí – dělí je pauza potřebná k otočení kartičky. Jejich smysl je právě v té srážce, která má často komický efekt. A jak napsal Rubinštejnův přítel, básník a esejista Michail Ajzenberg – to, že je něco směšné, je v konceptualismu známkou kvality – hra se povedla!


Neméně směšné a povedené jsou i Rubinštejnovy publicistické texty komentující neutěšené dění v současném Rusku. Během krátkého „ruského jara“ přelomu let 2011 a 2012 se Lev Rubinštejn aktivně účastnil protestního hnutí, s prozaiky Ljudmilou Ulickou a Borisem Akuninem byl třeba mezi pořadateli procházek spisovatelů po moskevských bulvárech, které po hromadných zatýkáních hodlaly prověřit, zda se Moskvané vůbec ještě mohou svobodně procházet po ulicích svého města.

Pravda, momentálně se po nich zrovna neprojdou – celá Moskva je jako už každé léto rozkopaná. A z úst policistů řídících provoz nejspíš skutečně zní mrazivě absurdní výzva jako v Rubinštejnově nedávném fejetonu: „Všechno je v pořádku, občané. Rozejděte se a nebraňte policejním vozidlům v jízdě.“

3.10. 19 hod
tranzitdisplay
Dittrichova 9, Praha




Čtení i debata proběhnou v ruštině a češtině v překladu Aleny a Jana Machoninových.


Pořádá Alena a Jan Machoninovi / Kulturní výsadek ve spolupráci s tranzit.cz

Lev Rubinštejn







 

Licence Creative Commons